Dospělák po mozkové obrně a flatík? Díl 2.

Auto pořád nesnáším, ale už neblinkám...

Úvodní část mého pojednání o pořízení psa byla poněkud obsáhlejší, protože jsem potřeboval za důležité popsat mojí situaci se všemi specifiky. Pokud vás tedy rozvláčnost předchozího dílu neodradila, odměnou vám bude moje snaha pojmout další díly poněkud stručněji, aby vůbec bylo v lidských silách dočíst tento miniseriál do konceJ.

Předchozí díl jsem tedy uzavřel tím, že se mi po dlouhém a spletitém hledání vhodného plemene a následně chovatelské stanice, podařilo objevit CHS Ze Štěnkovského lesa.  Jelikož jsem se hned zkraje dočetl, že majitelé této stanice se aktivně zabývají canisterapií, nemělo smysl hledat dál, aniž bych předtím důkladně neprozkoumal situaci… Zvednul jsem tedy telefon a na nalezené kontaktní telefonní číslo si zavolal.  Na druhém konci linky se ozval hlas, který se představil jako Milada Macháčková. Dal jsem se tedy s hlasem do řeči a pokusil se mu popsat svou situaci – poněkud úsporněji jsem nastínil to, co bylo obsahem minulého dílu článku. Majitelka hlasu působila dojmem, že situaci rozumí a dokonce si dokáže představit, jak by se moje představa dala realizovat. Dohodli jsme se tedy, že jí pošlu e-mail, ve kterém shrnu své další dotazy a postřehy a ona se pokusí mé otázky zodpovědět. V následujících týdnech jsme si vyměnili pár e-mailů, ale protože jsem byl pohlcen svými vlastními problémy, nebyla energie posunout naše jednání dál.

Dny pozvolna ubíhaly a já jsem se začátkem prosince rozhodl problematiku znovu otevřít. Opět jsem si tedy zatelefonoval a opět se mi ozval onen sympatický hlasJ. Tentokrát už jsem se přímo zeptal, jestli je ještě volná fenka z posledního vrhu, Cheryl, a jestli by pro mě byla povahou vhodná. Dozvěděl jsem se, že fenka volná stále je, nicméně že lze těžko takhle na dálku posoudit, nakolik by se ke mně hodila. Dohodli jsme se tedy, že paní majitelka na Cheryl zapracuje, aby uměla chodit na vodítku a při první příležitosti mě nevyválela a já se v nejbližší době pokusím dorazit do chovatelské stanice na seznamovací návštěvu.  

Protože vzhledem k tehdejší kondici mých dolních končetin nepřicházelo v úvahu, abych odřídil 250km dlouhou cestu, bylo třeba vytipovat oběť, která mi bude dělat osobního řidiče. K tomu svolil jeden můj kamarád, který se svou přítelkyní tu cestu pojal jako výlet a nic tedy nebránilo tomu, abychom začátkem ledna vyrazili do chovatelské stanice. Cesta proběhla bez komplikací a já jsem díky tomu mohl poznat paní chovatelku osobně. Není třeba dodávat, že naživo působila stejně sympatickým dojmem jako po telefonuJ. Kromě ní jsem se ještě seznámil s Jardou, jejím manželem, černou fenkou Call-Carlou, což je mamina Cheryl a Curly Coated Retrívřicí Holly. Především jsem však ten den mohl osobně poznat Cheryl a setkání to bylo nanejvýš zajímavé.

Cheryl od prvního momentu působila mimořádně klidným dojmem, až později jsem dozvěděl, že na flata až v neobvyklé míře. Za celou dobu našeho setkání si nevzpomínám, že by udělala jediný rychlejší pohyb a většinu času podřimovala uprostřed místnosti. Po této stránce to tedy vypadalo, že se ke mně bude hodit na 101 procent.  Potíž však byla, jak už to tak ve většině případů bývá, na druhém konci vodítka. A to nejen v tom, že jsme se šli projít ven na souvislou vrstvu ledu, kterou nám lednové počasí přichystalo.  Měl jsem plné ruce práce nejen se sebou samým, ale i s vodítkem a Cheryl na něm, která zcela přesně vycítila mou nejistotu, v jednom kuse si lehala a dávala všemi  výrazovými prostředky najevo, že se taktéž necítí zcela jistá v kramflecích. Hlavní problém byl ten, že moje kynologií nepoznamenaná osobnost netušila, jakým způsobem mám se psem komunikovat a jak na něj mluvit. Milada s Jardou se mi celou dobu snažili vysvětlit i prakticky ukázat, že je třeba na Cheryl mluvit „medovým hláskem“ a právě modulací hlasu její nervozitu a nejistotu snížit, nicméně mně se to díky mému poněkud rezervovanějšímu projevu a introvertní povaze stále nedařilo. Procházka, která dohromady nemohla trvat víc než dvacet minut, mi připadala jako nekonečně dlouhá a jsem si jist, že Cheryl z ní měla podobný dojem. Celkovou nervozitu a nejistotu ještě podpořily mé čistě teoretické znalosti z kynologie, které jsem nabyl přečtením několika publikací. Z nich jsem se dozvěděl, že nejdůležitější složka komunikace se psem spočívá v tom, co na první pohled není vidět. Bylo mi nad slunce jasnější, že tou dobou procházím důkladnou prověrkou od Milady a Jardy, jejíž závěrečné hodnocení bych si za rámeček nedalJ.  Za to, že jsem se rozhodl ve svém snažení nepolevit, vděčím do té doby nezúčastněné fence Bizzy, která se na scéně objevila přesně v ten pravý čas. Už jsme se pomalu chystali k odjezdu, když jsem si všimnul, že se na dvoře vyskytuje hnědá „flaťanda“, kterou jsem znal z fotek uveřejněných na webu. Poněkud nejistě jsem na ni zavolal a předpokládal, že mě bude ignorovat podobně jako celou dobu CherylJ. K mému údivu se ke mně však Bizzy na tři skoky přihnala, položila mi packu do klína a začala mi s plným nasazením olizovat ruku. Pochopitelně jsem v tu chvíli zcela „roztál“, začal na ní mluvit tím nejpříjemnějším tónem, kterého jsem byl schopen a hladit ji. Bizzy jakožto zkušená terapeutka zcela přesně věděla, jak se mnou má pracovat, takže se ode mě nehnula další čtvrt hodinu, po kterou mi vysvětlovala, jak jsou flati mimořádně komunikativní, přizpůsobivá a emoční inteligencí disponující zvířata. Když jsme se tedy s Miladou a Jardou rozloučili a vyrazili k domovu, vezl jsem si naději, že když to se mnou takhle umí Bizzy, dříve či později to zvládne i Cheryl.

S Macháčkovými jsme se tedy dohodli, že Cheryl mám zadanou a v mezičase se ještě dopracuje výcvik základní poslušnosti s tím, že až se trochu zlepší počasí, přijedou i s Cheryl na návštěvu za mnou, kde mi vysvětlí, jak se s takovým psem pracujeJ. Návštěva proběhla ve druhé polovině února, kdy konečně slezla nejhorší vrstva sněhu a ledu a počasí bylo přívětivější.

Na rozdíl od první návštěvy byla ta druhá mnohem optimističtější. Společně s Macháčkovými a Cheryl ji absolvovala i Bizzy, která mě hned ve dveřích olízala od hlavy k patě a následně jsem s ní absolvoval hodinu canisterapeutického polohování. Měl jsem dojem, že zatímco při první návštěvě byla Cheryl poněkud vyjevená, přítomnost Bizzy tentokrát částečně odbourala její zábrany. Celou dobu byla mnohem přívětivější a komunikativnější  a když jsem se pokusil navázat s ní kontakt pomocí pamlsků a vlídného hlasu, reagovala na to vrtěním ocasem a zájmem o dění kolem sebe. Návštěvu jsme zakončili krátkou procházkou, při které jsem se jednou úspěšně zamotal do vodítka a upadl a také tím, že jsem si na Bizzy vyzkoušel, jak se psovi mají správně dávat povely. Všechno se začalo tak nějak samo od sebe dařit a moje obavy téměř vymizely. Termín předání Cheryl jsme následně dohodli na březen, až bude lepší počasí a já se budu moct při procházkách věnovat pouze tomu, že mám v ruce vodítko se psem na jeho konci a nebudu se muset starat o sníh a led pod mýma nohama. O prvních dnech Cheryl v novém domově se ale rozepíšu až v dalším pokračování.

Publikováno: 28.5.11 22:43 | Připojená galerie: Cheryl ze Štěnkovského lesa | Kategorie: Odchovaná štěňátka