Dospělák po mozkové obrně a flatík..? Díl I.

To se mi ten psí život zamlouvá - musím se přece zregenerovat po práci:-)
Dlouho jsem uvažovala, jak nazvat následující článek, aby ho správně rozkódoval i člověk, který se nepohybuje v oblasti "klientů se speciálními potřebami", jak bychom měli správně nazvat človíčka, co má jiné nároky a potřeby než majoritní zbytek společnosti. Jeden z telefonátu v zimě totiž odstartoval velice zajímavou spolupráci a životní zkušenost, s kterou bychom se chtěli s Vámi podělit. O pořízení flata uvažoval mladý muž po dětské mozkové obrně (DMO), hůře chodící. Jak to dopadlo? Hodí se pro něj vůbec takový potřeštěnec jako je flat? Jak to on vnímal a jak vybíral? To se dočtete v následujících dílech!

O pořízení psa jsem přemýšlel již od mého raného dětství, ale moje úvahy na toto téma měly vždy spíše podobu nesplnitelného snu, než vize, jejíž uskutečnění bych si dokázal reálně představit. Nicméně jak již nejspíš správně tušíte, kdybych se ve svém původním úsudku nezmýlil, nečetli byste toto pojednáníJ. Protože si moje situace klade na pořízení psa i soužití s ním mnoho specifických požadavků, dospěl jsem k názoru, že by mohlo být zajímavé se o své postřehy podělit a třeba tím někomu pomoct při rozhodování, které plemeno by se pro něj mohlo stát tím nejvhodnějším kandidátem na nejlepšího přítele člověka.

Důvody, proč jsem úvahy o pořízení psa v minulosti neviděl příliš reálně, vyplývají z mého zdravotního stavu. Od narození trpím dětskou mozkovou obrnou, jejímž nejviditelnějším projevem je postižení pohybového aparátu. Chodím sice „po svých“, dokonce se obejdu i bez berlí, ale pomalu a špatně. Chůze je pro mě namáhavější, než je standardní.  Dalším z projevů tohoto onemocnění je „předrážděnost“ nervové soustavy. Tento stav je poměrně obtížné popsat, ale velmi obecně řečeno se jedná o přehnanou reakci na vnější podněty. V praxi to znamená, že pokud na pacienta trpícího touto poruchou zpoza rohu „vybafnete“, jeho leknutí a následná reakce na něj je mnohem silnější než u „zdravého“ člověka a také trvá značně delší dobu, než se postižený z takového leknutí vzpamatuje. Podobně zesílené jsou i některé ostatní reflexy, například si vzpomínám, že když jsem v rámci rutinního zdravotního vyšetření podstoupil klasický reflexní test úderem kladívkem do kolene, panu doktorovi jsem vlivem zesílené reakce málem vyoperoval zubyJ .

Jistě si dovedete představit, že uvedené okolnosti pořízení psa příliš nenahrávají. Obecné povědomí o soužití se psem říká, že pes potřebuje mnoho pohybu, fyzicky i psychicky náročné péče, každodenní dlouhé vycházky a když vás neposlouchá, je potřeba svou pozici „vůdce smečky“ podpořit fyzickým nátlakem, dokonce jsem se setkal i s názorem, že jedinou metodou, jak psa vycvičit a zajistit, aby majitele respektoval, je ho „zlomit“. Nic z uvedeného v mém případě pochopitelně nepřichází v úvahu – hodinová procházka mě na zbytek dne spolehlivě zlikviduje, sportovní aktivity, jako je například jízda na kole, které by se daly využít k „utahání“ psa neprovozuji a jelikož trpím poruchou rovnováhy, stačí, aby na mě pes u vítání při příchodu domů důrazněji skočil  a já se nekontrolovatelně odporoučím k zemi. O nadměrné dráždivosti nervové soustavy jsem psal výše a jistě dokážete snadno odhadnout, jak postižený jedinec reaguje na štěkání psa, zvlášť pak v neočekávané situaciJ. Všechny uvedené okolnosti mne tedy vedly k  závěru, že přestože život se psem má jednoznačně svá pozitiva, negativa v tomto případě převažují a jeho pořízení by bylo přinejmenším nezodpovědné a nerozumné. Tímto jsem celou věc na dlouhou dobu považoval za uzavřenou.

K tomu, že jsem téma pořízení psa po mnoha letech znovu otevřel a nakonec i radikálně přehodnotil, přispěly především dvě okolnosti. První z nich byla smutná skutečnost, že nás po čtrnácti letech bezproblémového a pohodového soužití opustila naše perská kočka, což celá rodina těžce nesla. Já jsem tou dobou již podvědomě cítil, že kontakt s kočkou na mě má dobrý vliv, že kontakt s ní mi uvolňuje spasticitou stažené svaly na nohou a že mě její přítomnost zklidňuje. Koneckonců, jak jsem později zjistil, léčba pomocí kočky, felinoterapie, se v praxi také využívá, přestože není tak rozšířená a v okruhu široké veřejnosti známá jako canisterapie. Druhou okolností byl fakt, že můj zdravotní stav se v posledních letech horšil a přestože jsou oba moji rodiče lékaři a já měl k dispozici nadstandardní lékařskou péči, významné zlepšení se nedostavovalo. Protože jsem se tou dobou seznámil s několika „pejskaři“ z okolí, začal jsem se zajímat o problematiku canisterapie a působení psa právě na onemocnění, které popisuji v úvodu. Nějakou dobu jsem strávil vyhledáváním informací k tématu a k mému překvapení se dočetl, že kromě jiného se právě ke zmírnění mých symptomů canisterapie používá. Přesto jsem byl, podobně jako moji rodiče, u kterých to vyplývalo z jejich profesního přístupu, k přínosu canisterapie skeptický a nedokázal jsem si představit, že by tato, více či méně alternativní metoda medicíny dokázala působit tam, kde standardní medicínské postupy selhaly. I přes mou skepsi jsem však začal vyhledávat kontakt se psy a konzultovat problematiku canisterapie s laickou i odbornou veřejností z mého okolí.  V tomto období se mi definitivně potvrdilo, že kontakt se psem v mém případě přináší podobný přínos jako kontakt s kočkou a vede jak k uvolnění stažených svalů, tak ke zklidnění nervové soustavy. Samozřejmě se v této fázi nabízelo pořízení další kočky, která vyžaduje mnohem méně času a péče než pes, nicméně já jsem tou dobu začal uvažovat, zda by pes přeci jen nebyl lepší volbou. Zaprvé mi připadalo, že přínos kontaktu se psem je v mém případě o něco vyšší než s kočkou. Do dnešního dne se mi nepodařilo zjistit, z čeho tento můj, ryze subjektivní, pocit vyplynul, takže jsem si to jednoduše zdůvodnil tak, že moje „vnitřní nastavení“ inklinuje více ke psům než ke kočkám. Dále ve mně začala hlodat myšlenka, že vzhledem k sedavé povaze mého zaměstnání by mi prospělo, kdybych se častěji dostal ven a měl trochu víc pohybu, že by se vlastně jednalo o jistou formu rehabilitace. A v neposlední řadě mi připadá, že se psem je úroveň kontaktu vyšší než s kočkou, která je do velké míry nezávislá, přestože je fajn, že vlastně oproti psovi nic moc nepotřebuje.

Můj zájem o psy neustále rostl a já jsem každou volnou chvíli trávil sbíráním informací jak z internetu, tak z publikací zabývajících se kynologií. V této době jsem si sice ještě stále neuměl dost dobře představit, že bych se mohl starat o psa, ale protože jsem se dozvěděl spoustu informací o vodících a asistenčních psech, jejichž majitelé trpí těžšími formami zdravotního postižením než já, přestala mi ta myšlenka připadat jako zcela odtržená od reality.  Postupem času se tedy nenásilně a přirozeně otázka „pes ano či ne?“ přetransformovala na „které plemeno odpovídá mým potřebám nejvíce?“

Posun to byl nepochybně významný, nicméně situaci to nijak nezpřehlednilo a neusnadnilo, vlastně spíš naopak. Zatímco na tom, že bych psa zvládnul, se téměř všichni účastníci mého soukromého průzkumu shodli, s doporučením nejvhodnějšího plemene se jejich názory značně rozcházely.  Protože jsem byl z toho množství různých názorů, postřehů a zkušeností značně bezradný, navíc pro mě jako pro člověka s nulovými praktickými zkušenostmi se psy se ukázalo jako nezvládnutelné získané informace objektivně vyhodnotit, bylo potřeba nechat si ještě jednou poradit od „neutrální autority“J.  Obrátil jsem se tedy s žádostí o radu na v posledních letech mediálně známého praktika z oboru kynologie, pana Desenského. Pokusil jsem se mu svojí situaci po telefonu co nejdůkladněji popsat a jeho stanovisko bylo až překvapivě jednoznačné – nezabývat se příliš velikostí psa a pokusit se sehnat Flat-coated retrívra, nejlépe fenu, protože u ní je předpoklad, že bude sama od sebe dělat „co mi na očích uvidí“ a nebude mít tendence projevovat svoje ego, jako k tomu inklinují někteří psi. Nejdůležitější je ale vybrat štěně s klidnou a flegmatickou povahou.

Tato odpověď mne potěšila, protože retrívři mě zaujali ze všech psích plemen nejvíce, ale měl jsem obavy, jestli tak velkého psa budu zvládat. Obavy z jeho velikosti a síly postupem času zmizely, zejména poté, co jsem si něco přečetl o vodících a asistenčních psech a zjistil, že právě retrívři se v této oblasti uplatňují nejlépe, nicméně vystřídala je obava nová.  Z toho, co jsem o flatech četl, jsem se dozvěděl, že se jedná o plemeno z retrívrů nejživější, které navíc dospívá poněkud později. Protože ale bylo slovní spojení „flat-coated retrívr“ jediným pevným bodem, o který jsem se mohl opřít, nebyla jiná cesta, než vyhledat chovatelské stanice tohoto plemene  a vymyslet, jak vybrat nejvhodnější štěně. Já bych si na vlastní pěst samozřejmě netroufl vybrat štěně ve věku osmi týdnů s tím, že se mi povede určit jeho budoucí povahové vlastnosti. Tohle je prostě pro naprostého laika úkol příliš obtížný a celá akce by mohla dopadnout katastrofálně. Napadlo mne tedy pokusit se zjistit, jestli v naší republice neexistuje chovatelská stanice flat-coated retrívrů, jejíž majitelé by se zároveň aktivně zabývali canisterapií. Záhy jsem zjistil, že taková stanice u nás doopravdy existuje, jmenuje se „Ze Štěnkovského lesa“ a teprve od této chvíle to všechno začalo být doopravdy zajímavé…   

  
Publikováno: 26.5.11 20:57 | Připojená galerie: Cheryl ze Štěnkovského lesa | Kategorie: Terapeutičtí psi ve výcviku