Naše "psí" tradice

Když se v běhu let náš stav psích kolegů rozšířil politicky řečeno na "víc než dva", rozhodli jsme se založit novou rodinnou tradici. Na krmení jsme nikdy výrazněji nešetřili, proto jsme si řekli, že se u nás pro jednoho strávníka vždycky něco do misky najde. To je důvod, proč se dodnes návštěvy pozastavují nad tím, že mimo flatíky a holanďáky leží ve stínu zahrady ještě někdo jiný.

Naše "tradice" začala v roce 2005, kdy jsme narazili v Kladně na zkrachovalou továrnu. Dělníci byli propuštěni, stroje rozprodány, ale ostraha objektu - starý německý ovčák, tam byl zapomenut. Krmil ho vrátný, aby neumřel hlady, ale nevěděl, co s ním dál. Klíče od visacího zámku na kotci byly ztraceny a pes ležel na 30cm vlastních výkalů, měsíce nebyl z kotce venku a na obou bocích se mu udělaly proleženiny až do masa... Nikdo neměl chuť s tím něco dělat, pes byl agresivní a starý.
Nerozhodovali jsme se dlouho a Bojar, tak ho vrátný pracovně pojmenoval, putoval k nám.

BojarBojarBojar

Bojárek nás opustil v roce 2008, chvíli po našem přestěhování na Žireckou Podstráň. Dožil u našeho kamaráda, kterého dobře znal, protože byl v té době již téměř slepý a hluchý a my jsme neměli kolem chalupy plot.

Několik měsíců po jeho smrti, když jsme se zabydleli v chalupě, jsme se moc nerozmýšleli a vyrazili do psího útulku Kociánka v Brně. Výběr byl jednoduchý - chtěli jsme psa, kterého by si už nikdo nevzal. Domů jsme si přivezli neznámo jak starý, prošedivělý a vyděšený uzlíček. Fenku jménem Dalilka s amputovanou zadní nohou. Naší "Trojnožku".

Týdny trvalo, než si na nás zvykla. Bála se jakéhokoliv prudkého pohybu a Jardu (muže všeobecně), snášela extrémně špatně. Stačilo, aby strávil den v práci a večer zalézala strachy pod nábytek, jen aby se k ní nemohl přiblížit. Všechno jsme společně překonali a Dalilka se s námi přestěhovala i do Hradiště. Byl z ní neuvěřitelně milý, citlivý a bezproblémový psí společník. Opustila nás v listopadu 2010 po dlouhém a marném boji se stářím...

DalilkaDalilkaDalilkaDalilka

Další odstavec zatím zůstává prázdný... Dalilku jsme pohřbili a až vzpomínky na ni poblednou, dám do pelíšku nový polštář, který bude čekat na brzké obsazení.